Sedíme na trajektu do Barcelony a Jarek mne hecuje: Bys s námi mohl jet Rallye Tuareg v březnu, ne??? Blázníš?, odpovídám mu a směju se tomu dobrému vtipu. Dlouze mi popisuje jak celá rallye probíhá, občas do věty vsune poznámku, že tohle zmáknu a ještě se u toho budu smát a já postupně měknu neb jsem člověk, který ne umí říci jenom zmrdům. Nakonec mne dorazila manželka, která to okomentovala slovy: Si myslím, že bys měl jet, protože to tě někam posune a uvidíš, že budeš rád, že si jel - mno a nepletla se a nakonec se nepletl ani Jarek...

...dá se jet tak daleko kvůli tomu aby člověk krosuchtivý viděl jen a jen lana deště, pak tuny bláta, ve kterých se nedá jet, ztratit mobil, zadělat si na protialkoholní léčení??? Jo, dá... A taky se dá nezranit, celkem si to přes to všechno užít a malinko si i potrenovat v opravdu prasečích podmínkách. Ti co měli jet a nakonec to dali na kákoše mohou jen litovat...

Mohou za to ti klucí slovenští!!! Měla to původně býti jen obyčejná svatební cesta po asfaltu někde mezi Salzburgem, Davosem a Lichštejnskem ale oni nééé. Oni museli týden před odjezdem ukázat cestopisy z jejich cesty mezi Itálií a Francií kde projeli pár uznávaných offroudových cestiček a mě tak nějak přestalo bolet nedávno vykloubené koleno, zapomněl jsem na šrouby v rameni, které mne stále drží pohromadě a povedomně mne začla svrbět pravá občasněgazující ruka…